Záměna jména

Jelikož je můj manžel věřící tak jsme se chtěli brát v kostele. Já jsem do kostela chodila už asi pět let, ale pokřtěná ani biřmovaná jsem nebyla. Náš kněz, který nás měl oddávat, trval na tom, že musím být pokřtěná. Proč ne, řekli jsme si. „U dospělého jedince je ten proces trošku složitější a je zde roční příprava.“ Varoval nás kněz. To nám ale nevadilo.

A tak jsem začala docházet na přípravu. K pokřtění jsem se rovnou nechala i biřmovat. Vybrala jsem si biřmovací jméno. Kateřina. A jelikož můj manžel často plete, nebo zapomíná jména, zapomínal i tohle. Proto jsme se domluvili, že až do biřmování mě bude oslovovat mým biřmovacím jménem. Aby si ho zapamatoval. Ze začátku mu to šlo ztuha, ale asi po měsíci si mé biřmovací jméno zapamatovat dokázal.

V den naší svatby vše probíhalo dle plánu. S manželem jsme do kostela přijeli odděleně a poslední noc jsme nestrávili společně. Jakmile jsem manžela před kostelem viděla, neušlo mi, že je značně nervózní. „Skoro vůbec jsem nespal“ sdělil mi. „Neboj se, bude to v pořádku“ uklidňovala jsem manžela a šla si ještě na poslední chvíli poopravit make-up.

„Pojď, Kláro, už je čas“ pobídla mě moje kamarádka a svědkyně. Vešla jsem do kostela.

Záměna jména, věc to ošidná :)
Záměna jména, věc to ošidná

Zavěšená do svého otce za zvuků varhan. Nádhera. Všichni svatebčané stáli a dojatě se na mě usmívali. I místní drbny se přišli podívat, inu když se na vesnici koná svatba, nesmí místní dámy chybět.

Došla jsem k oltáři. Můj otec mě předal manželovi a zdůraznil mu, aby na mě byl hodný.

Kněz mohl začít.

Můj manžel byl ze začátku velmi nervózní. Klepaly se mu ruce a potil se. Stiskem ruky jsem mu dala najevo, že jsem tady s ním a, že ho miluji. Po pár chvílích se manžel viditelně uklidnil. Až do té osudné chvíle…

Měli jsme opakovat po knězi. Moje část slibu proběhla dobře. Manželova ze začátku taky. „Já Pavel Navrátil“ pokýval kněz na manžela hlavou. „Já Pavel Navrátil.“ opakoval s třesoucím se hlasem manžel.

„Beru si tebe, Kláro Venclíková“ pokračoval kněz. „Beru si tebe, Kateřino Venclíková“ přeřekl se manžel.

V tu chvíli zavládlo v kostele hrobové ticho. Všichni byli ochromení. Místní drbny s očima navrch hlavy. I kněz byl v šoku. Manžel, kterému došlo, jak mě oslovil, zrudnul studem a začal se potit ještě víc. „Teda, teda. Beru si tebe, Kláro Venclíková“ snažil se manžel zažehlit trapas.

Viděla jsem jak je vyděšený a bylo mi ho moc líto. Špitla jsem tedy směrem ke knězi „pokračujte, otče“. S velkými rozpaky, ale pokračoval.

Nakonec jsme obřad zdárně dokončili a své Ano si před bohem řekli.

Na svatební hostině jsme museli všem přítomným složitě vysvětlovat, jak to manžel myslel a jak celé nedorozumění vzniklo. Korunu tomu nasadil manželův bratr, který mi oznámil, že přede mnou můj manžel chodil s jednou místní slečnou, která se shodou okolností jmenovala také Kateřina.

Proto ten vyděšený výraz.

Pár týdnů po svatbě jsme byli hlavním tématem místních drbů, ale po těch letech co jsme s manželem spolu šťastni, se tomu už jen smějeme.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *